Schody do nebe...

10. února 2009 v 19:06 | Me too |  Everything
Dneska ráno jsem šla do školy, a na zastávce, byla celá namrzlá, bruslili lidi čekající na autobus. V pravdě, byl to celkem horor, přejít zastávku s ledovou vrstvičkou, když ona zastávka je položena poněkud z kopce a během chvilky vesele přistanete na silnici.
A v tom mě to napadlo.
Došlo mi, co tím asi básník ( nejspíš Landa) chtěl říct. Schody do nebe kloužou jak led.

To je přesně ono. Stojíte u ledově vybroušené věci, na kterou máte za chvíli vstoupit a po které budou násleovat další klouzavé studené věci, které vám budou komplikovat cestu.
Schody. Ledový. Do nebe.
Je jasné, že tam směřujeme. Stojíme na prvním schodu, připadáme si jako hrdinové, že jsme přeslstili tu zákeřnou klouzavou podložku, stojíme a záříme, nic netušíce o tom, že jsme ještě nespadli jen proto, abychom mohli spadnout o pár schodů výše a mnohem bolestivěji.

A když se skutálíme dolů, celí zmlácení vzhlédnem nahorů a vidíme ty nekonečný schody...schody do nebe...a v tu chvíli jsme celí zuřiví z představy, kolik námahy nás to bude stát...a proto, když se dole, na zemi objeví démoni, primitivové a další zjevné komplikace, s radostí se jich chytíme jakožto záminky k tomu vyhnout se té námaze.
Svými těžkými úlety si nepomůžeme ani do pekla, ani se nezbavíme cesty nahoru, schody čekají.
Když nám dojde, že tato individua jsou zde jen k ukrácení dlouhé chvíle a odreágování od cesty nahoru, pochopíme, že náš cíl vede vzhůru. Jenže schody kloužou ještě víc. Kloužou tím víc, čím víc jsme se snažili oddálit od svých dobrých úmyslů. A jak padáme a padáme, s modřinami a ranami, necháváme se zvedat stále horšími pochybnými jedinci, schody kloužou stále víc a víc...stávají se neschůdnými...a my musíme vypozorovat hranici, kdy ještě nahoru vylezeme a kdy už to nepůjde...Schody do nebe kloužou jak led...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama